Harrachov


Nejstarší písemná zmínka o sklárně v Novém Světě je z roku 1712, ale je pravděpodobné, že sklářská huť vznikla ještě dříve před tímto datem. 

Prvním ředitelem byl Ellias Müller, za jehož působení vyráběla sklárna i sklo několika barev, které proslavilo sklárnu i v zahraničí. Provoz sklárny byl rozšířen o ryteckou a brusičskou a dílnu na malování. 

Sklárna získala díky dovednosti sklářů, rytců, brusičů a malířů mezinárodní věhlas a byla i ekonomicky velmi úspěšná. Svou produkci vyvážela již v této době do řady zemí. Sklady svých výrobků měla například ve Vídni, Izmiru a Cařihradu.

Další rozmach sklárny nastává v 1. polovině 19. století, kdy se správcem huti stal Johan Pohl. Pod jeho vedením sklárna překonala velkou odbytovou krizi v důsledku na

... Více

Nejstarší písemná zmínka o sklárně v Novém Světě je z roku 1712, ale je pravděpodobné, že sklářská huť vznikla ještě dříve před tímto datem. 

Prvním ředitelem byl Ellias Müller, za jehož působení vyráběla sklárna i sklo několika barev, které proslavilo sklárnu i v zahraničí. Provoz sklárny byl rozšířen o ryteckou a brusičskou a dílnu na malování. 

Sklárna získala díky dovednosti sklářů, rytců, brusičů a malířů mezinárodní věhlas a byla i ekonomicky velmi úspěšná. Svou produkci vyvážela již v této době do řady zemí. Sklady svých výrobků měla například ve Vídni, Izmiru a Cařihradu.

Další rozmach sklárny nastává v 1. polovině 19. století, kdy se správcem huti stal Johan Pohl. Pod jeho vedením sklárna překonala velkou odbytovou krizi v důsledku napoleonských válek. Sklárna začala vyrábět olovnaté rubínové sklo, černý a červený hyalit, rosalinové a uranové sklo a opět začala vyrábět vrstvené sklo. Vedle broušeného skla se v této době začalo vyrábět i sklo ryté a malované. Pro sklárnu v této době pracovali významní čeští rytci skla (např.  Dominik Biemann). Sklárna se již v této době účastnila významných výstav, kde získala řadu ocenění (např. 1829 zlatá medaile průmyslová výstava v Praze,). Po Johanu Pohlovi převzal správcovství v roce 1830 Wilhelm Erben, za jeho působení a díky podpoře správce jilemnického panství Františka Arnošta hraběte Harracha se sklárna plně prosadila i ve světě.  

V letech 1854-1855 byla sklárna přestavěna a rozšířena, ale v roce 1861 sklárna vyhořela. Sklárnu v té době spravoval Jan Nepomuk František hrabě Harrach (1828-1909). Sklárna byla obnovena a počátkem roku 1863 byla opět v provozu. 

Sklárna se v zájmu podpory exportu pravidelně zúčastňovala na Světových výstavách, kde získala řadu nejvyšších ocenění. (např. 1951 zlatá medaile na 1. světové výstavě v Londýně, 1856 Paříž (1856), 1862 Londýn, 1876 Filadelfie, 1879 Sydney, 1885 Antverpy, 1888 Barcelona, 1893 Chicago. Sklárna měla rozvětvenou síť obchodních zástupců po celém světě. Sklady měla v Praze, Karlových Varech, Vídni, Moskvě, Petrohradě a v Lipsku.  V této době měla sklárna asi 400 zaměstnanců. V roce 1895byla zprovozněna brusírna s elektrickým osvětlením a pohonem vodní turbínou. Tato brusírna je zachována a byla vyhlášena národní technickou památkou. 

V období kolem roku 1900 se sklárna orientovala na výrobu v secesním stylu. V této době provoz sklárny řídili Bohdan Kadlec (1884-1900) a Jan Malin (1901-1913). Nejvýznamnějšími výtvarníky byli v této době Josef Petříček a Julius Jelínek. Sklárna však spolupracovala i s významnými umělci (např. malíř Alfons Mucha, architekt Jan Kotěra).

V období 1. světové války se sklárna potýkala s vážnými odbytovými problémy, které vedly k významnému omezení výroby. Obnovení výroby po ukončení války trvalo poměrně dlouho, což souviselo jednak s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků a rovněž s problémy při hledání nových odbytišť. K stabilizaci výroby došlo až ve druhé polovině 20. let, kdy se podařilo obnovit obchodní spojení s USA, Velkou Británií a dalšími zeměmi. V roce 1925 získala sklárna na Světové výstavě v Paříži za svou expozici cenu Grand Prix. Sklárnu v této době vedl Josef Tlapa. Hlavním výtvarníkem sklárny byl Rudolf Schwedler.

Počátkem 30. let však nastaly závažné problémy v souvislosti s celosvětovou velkou hospodářskou krizí. V roce 1935 dokonce hrozilo uzavření a likvidace sklárny. Ke stabilizaci došlo po nástupu nového ředitele Karla Konráda. Sklárna získala opět cenu Grand Prix na světové výstavě v Paříži v roce 1937. K problémům opět došlo v souvislosti s uzavřením Mnichovské dohody v roce 1938, kdy došlo k vysídlení českého obyvatelstva a provoz sklárny musel být zastaven. K obnově provozu v omezeném rozsahu došlo počátkem roku 1939. Majitelům sklárny bylo zpočátku povoleno sklárnu i nadále vlastnit. Sklárna se však v této době potýkala s velkými problémy. Ředitelem sklárny v této době byl Rudolf Endler, který v dubnu 1943 za přispění nacistických orgánů donutil hraběte Harracha sklárnu za velmi nízkou cenu prodat.

Po ukončení 2. světové války byl nový vlastník sklárny zajat českými partyzány a zanedlouho byl provoz sklárny obnoven, který však netrval dlouho, neboť hutní halu, kanceláře, archiv a kreslírnu zničil velký požár. K obnovení provozu sklárny došlo až v roce 1948, kdy sklárna přešla pod národní správu. Nejprve se stala součástí národního podniku Železnobrodské sklo a od roku 1958 se stala součástí národního podniku Borské sklo a od roku 1974 se pak stala součástí oborového podniku Crystalex Nový Bor.

Nejvýznamnějším výtvarníkem sklárny byl od roku 1955 Milan Metelák, syn Aloise Meteláka, zakladatele Železnobrodské sklářské školy.  

Zásadním problémem v „socialistické“ éře sklárny byla ztráta obchodních kontaktů na zahraniční odběratele a zušlechťovatele svých výrobků v tehdejším „západním bloku“. Sklárna v této době rovněž nevyráběla své výrobky pod svým označením, ale pod univerzální značkou Bohemia Glass, což způsobilo, že povědomí o výrobcích sklárny bylo ve světě téměř zapomenuto. 

V roce 1993 byla sklárna privatizována. Novým majitelem se stal JUDr. František Novosad. Sklárně se podařilo navázat některá ztracená obchodní spojení, což umožnilo zachování provozu, který se i nadále orientuje na tradiční ruční výrobu.

 



Přehled dekorů